Můj příběh

8.4.2018

Jsem žena.Úplně obyčejná, normální žena, která dokázala ve svém životě a svém příběhu najít sílu, směr, cíl. Poznejte moji cestu v nalezení sama sebe.

Jmenuji se Barbora Žižková, narodila jsem se v roce 1989 a pocházím ze Žamberka. Narodila jsem se předčasně v Pardubicích do neúplné rodiny.
Když jsem se narodila, byl můj biologický otec ve vězení. Po jeho návratu se rodiče vzali, ale jelikož nebyl ideálním manželem ani otcem, zůstaly jsme s mamkou samy.
Velmi mamku obdivuji, jak to vše zvládla. I ona našla štěstí, mám úžasného tatínka. Ale, to je jiný příběh.

Dlouhý pád na dno

Že je v mém životě něco špatně, jsem začala zjišťovat asi v 17 letech, kdy se mi na školní praxi opakovaně stávalo, že mi neplatili. Po maturitě v roce 2009 se vše rozjelo na plné grády. Odstěhovala jsem se za přítelem, sehnali jsme si byt. Do toho jsme stavěli dům. A já nemohla sehnat práci.

Samota

Do našeho vztahu se začala vměšovat tchýně a tchán. Nakonec jsem sehnala práci jako servírka v non stopu. Ale přestal být čas úplně na vše. Začala jsem ztrácet sama sebe.
A místo, abych si vážila společných chvil, byla jsem ráda, že jsem sama.V té době jsem přišla o miminko. A nakonec se objevil někdo jiný.
(S odstupem času vím, jak byl můj první partner úžasný, bohužel si neuměl nastavit hranice. A velmi mu chyběla mužská energie. A já už dál neměla sílu dál to energeticky udržet.)

V listopadu 2010 se vše rozpadlo. Už jsem fakt nemohla. Sbalila jsem se z nádherného, nového domu. A prostě jsem odešla.

Odešla jsem od svého přítele, od své jistoty a zabezpečení. Sehnala si byt a začala žít sama.

Když může být ještě hůř

Začínal rok 2011. Nový vztah pomalu začínal nabírat obrátky, sehnala jsem novou práci a vše vypadalo nádherně. Bohužel to trvalo jen chvíli.

Po pár měsících jsem zažívala domácí násilí. Měla to být červená stopka. ,,Ale já ho přeci miluju“, říkala jsem si. A tak jsem ve vztahu pokračovala a dělala, že se nic neděje.
Jenže se dělo, a když jsem to nechtěla vidět já, tak mi to dalo jasně najevo mé tělo.

Byl březen 2011 a já šupajdila na akutní operaci dělohy. Při operaci jsem prožila klinickou smrt. A pak následoval téměř rok komplikací. Zánět dělohy, záněty močových cest.

Do toho znovu stěhování, nová práce.
Už jsem opravdu nemohla. Nic sem nechápala.
Už jsem tady ani nechtěla být.

Pak přišel zlom

Následoval moment s léky a alkoholem na skále u řeky. Tehdy jsem poprvé uvěřila, že je něco mezi nebem a zemí. Přestože bylo léto, přes 30°C a na nebi ani mráček, spustil se z čistého nebe obrovský liják.

Během vteřiny sem byla durch. Došlo mi, že na tohle se opravdu můžu vykašlat. Nemám to přeci za potřebí, být mokrá jako hadr. Možná sehrála roli má hrdost. Nebo myšlenka, že tady na světě mám ještě práci? Bůh ví… Oba momenty byly velmi silné.

Síla pro novou cestu

Do té doby jsem nebyla nijak duchovně založená, ani jsem tomu nevěřila.V pubertě jsem sice vykládala karty, ale byla to hra, která mi prostě velmi dobře šla.

Po tolika zdravotních problémech a vypěstované alergii na antibiotika jsem byla otevřená všemu. Tehdejší partner přišel s nápadem, ať zkusím jejich rodinnou homeopatku.
Zkusila jsem - z jejich úst zazněla slova ,,dotčená mužem".

A já si hned vybavila noční scénu, kdy na mě poprvé vztáhl ruku. Do 14 dnů vše odeznělo. A tak pomalu začala má nová životní cesta.

4